Toto období můžeme nazývat obdobím Josefa Knoblocha. Na konci 19. století totiž přichází do Mýta z Lomnice nad Popelkou jedna z nejvýznamnějších osobností mýtského divadla, doktor Josef Knobloch. Do aktivit ochotnického divadla se rychle zapojil a jeho nástupem v roce 1898 začíná pro Družstvo divadelních ochotníků v Mýtě nejslavnější období. Do funkce nastoupil po učiteli Josefu Rochovi, který převzal režii po Bedřichu Fišerovi. Díky své velké lásce k divadlu zůstal Josef Knobloch spolku věrný celých 40 let. Za tu dobu bylo odehráno více než 200 her.
Bohužel v roce 1908 došlo v Mýtě ke katastrofickému požáru a činnost ochotníků se tak na jeden rok přerušila. Radnice, kde spolek vystupoval, musela projít rozsáhlou opravou. Znovu se začalo hrát v roce 1909. V době Knoblochova vedení bylo pořízeno jeviště, které od roku 1910 stálo na městské radnici, a zakoupeny byly také viola a piano. Spolek nemalou částkou přispěl i k výstavbě nové sokolovny.
Činnost spolku pokračovala až do první světové války, kdy byla jeho činnost ochromena odchodem většiny aktivních členů do boje. Během války se uskutečnilo jen několik představení, a to především díky mýtským studentům. V této době se k mýtským ochotníkům přidal také Jan Langer. Jeho éra je spojena s působením významného herce Švandova divadla a zakladatele moderního herectví Eduarda Vojana v Mýtě. Eduard Vojan Mýto navštěvoval alespoň dvakrát ročně a udržoval s místními přátelské vztahy až do své smrti 31. května 1920. Mezi další zajímavé osobnosti, které v Mýtě hrály, patřili například Bohumil Pták a divadelní herec Jiří Dohnal. Po vzniku samostatného Československa spolek pokračoval ve své činnosti a navázal užší spolupráci s Dělnickým ochotnickým spolkem.
Ani během okupace našeho území nechtěli mýtští ochotníci přestat hrát. Snažili se prostřednictvím divadla probouzet vlastenecké myšlenky a lásku k vlasti i lidu. I v této době bylo divadlo důležitým prostředkem, jak oslovit místní obyvatele. Mýtští ochotníci pokračovali v představeních i po podzimu 1939, a to až do roku 1948, kdy jim byla zabrána scéna v Sokolovně. Poté hráli příležitostně na radnici.
Spolek přežil i těžká léta 1942–1943, kdy podle úředního nařízení bylo dovoleno hrát pouze ve všední dny, polovina výdělku musela být odvedena německému Červenému kříži a plakáty musely být tištěny dvojjazyčně. Každé představení navíc procházelo složitou schvalovací procedurou. Přes všechny tyto nepříjemnosti se ochotníkům během druhé světové války podařilo odehrát více než 50 představení.